16/52: Ulice

Jak jsem byla poučena, správné street photo má obsahovat nejen ulici, ale především lidi na ní. Mám lidi ráda, povětšinou, rozhodně jsou to zajímavější objekty na focení než třeba domy - zatímco dům prostě stojí, člověk se obvykle nějak projevuje. Přiznám se, že asi nemám dost odvahy, abych prostě jen tak vyrazila do ulic a fotila neznámé lidi. Jednak se bojím, aby mi někdo nedal přes ústa, druhak mám trochu paranoidní strach o foťák (a nejen o něj, ale to už je jiná kapitola). A protože dostatečně velký kamarádský kompars jsme nesehnali a děti ještě nemáme, zachránila nás nakonec šťastná náhoda a ten, komu už se v úterý po zápase nechtělo uklízet před stadionem. Zdá se, že alespoň na jedné věci dokážou fanoušci napříč hokejovým spektrem spolupracovat;)

15/52: Velikonoce nebo žlutá

Letos jsme Velikonoce nějak zazdili, přece jen slavit ve dvou, bez rodiny, bez dětí, to nějak není ono. Nebýt tchýně a její pondělní narozeninové oslavy, neměli bychom vlastně co fotit. Manželova maminka poctivě obarvila vajíčka, pomlázku jsme si půjčili od švagra (vlastnoručně upletenou) a tulipány na zahradě vyrostly tak nějak samy (přes králíkovo systematické úsilí - vysloužil si jím i oplocenou ohrádku a zákaz volného pohybu na zahradě).

Pokusili jsme se i o velikonočního králíčka - já fakt nevím, jak to ostatní lidi dělají, že jim to zvíře zůstane na místě. Náš splachovací králík, který si obvykle nechá líbit všechno, prostě vajíčky pohrdal a odhopsal v dál. Takže tady je jeden pokus (bez zadku, protože za ten ho manžel křečovitě držel):

A nakonec ještě jedna žlutá, jeden z přeživších tulipánů.

14/52: Kruhy

K tématu kruhy nás dlouho napadalo velký kruhový a se závistivými pocity jsme sledovali každý další originální příspěvek na toto téma. Ale stačilo pár probdělých nocí a nekonečných úvah a došlo nám to! Jaké kruhy jsou u nás doma aktuální? Jaké kruhy ještě nikdo nevyfotil?

Kruhy pod očima!

Takže jsme se je pokusili vyfotit (a už asi chápeme, proč je nevyfotil nikdo jiný:)). Tu je výsledek:

A na doplnění ještě jedna archivní:

13/52: Miláčkové, mazlíčkové, zvířátka

Naši dva mazlíčkové jsou jako nebe a dudy. První králík s námi nebydlí, dostala jsem ho v době, kdy jsme ho neměli kam dát, a když se místo konečně našlo, neměli jsme to srdce vytrhnout bobíka z letní pohodičky na zahradě a pravidelného přísunu zeleninových odřezků. Pokud pominu jeho sklony kousat vše v dosahu (a spoustu věcí, které v dosahu nemá), je to zlatíčko, společnost lidí miluje, za každým běhá jako pejsek a je schopný usnout u nás na gauči a na dvě hodiny nám zablokovat pohyb, protože ho nikdo nechce probudit.

Takhle si ustlal u manžela:)

Druhé zviřátko jsme si pořídili do nového bytu, původně byli dva, ale druhý králíček v listopadu umřel, takže už máme jen jednoho "chlupatého parchanta". Je to králík takzvaně samonasírací, zjevně naprosto přesvědčený, že se bez lidí obejde (to jídlo se mu přece v kleci objevuje samo!), a nejšťastnější chvíle jeho života jsou ty, kdy za námi zapadnou dveře.

 
Naše zlatíčko je přítulné jako štětka od záchoda, občasné snahy o socializaci snáší s tichým děsem v očích a už jsme si zvykli na to, že on si na nás asi nezvykne. Než jsem ho poznala, netušila jsem, jak dotčený výraz dokáže takový králík nahodit - považuje za osobní křivdu každý náš pohyb kolem klece. To má docela blbé, bydlí v obýváku:))

Ale stejně ho máme rádi!