50/52: Zasněžená

Léto už je dávno pryč, ale houpačka stále láká k posezení, tedy pokud vám nevadí mokrý zadek:)

49/52: Advent

Vánoce mám ráda, ač venku občas zuří nákupní šílenství, je to taková poklidná doba. Rodina je pohromadě, peče se cukroví (tady se konkrétně teprve zpracovává těsto na linecké)...

... odlévá olovo (letos jsem to absolvovala po hodně, hodně dlouhé době a vlastně vůbec nevím, co se mi odlilo, ale legrace jsme si při tom užili spoustu)...

... smaží se kapr... Tahle konkrétní bestie se jmenuje mořan a koupil to švagr vegetarián na naše předčasné Vánoce, protože mu to připadalo jako správně vánoční ryba. Po odřezání ostnatých ploutviček, hlavy a dalších přebytečných součástek z toho nezůstalo skoro nic, chuťově taky nic moc, zato nadávek během přípravy padlo víc než dost. Tak snad tu rybu bude příště kupovat nějaký masožravec!

48/52: O kávě nebo čaji

Jedna kávová, škoda, že už jsou Vánoce za námi, to cukroví mi bude chybět. Hrneček s talířkem jsme dostali jako jeden z prvních vánočních dárků (manžel má svůj, černý;)) od zlatíčka Ilwen a hned jsme ho museli vyzkoušet. Chutnalo z něj skvěle!

47/52: On a ona

A tak spolu jdeme životem a je nám fajn...

46/52: Schody

A znovu je tady náš vděčný objekt;) Ani jedny schody sice nevedou do nebe, ale půda je taky pěkná. Podotýkám, že na první fotce jsou schody vnitřní (a vzhledem k tomu, že na nich není žádné světlo, musím říct, že mě docela překvapilo, jak ve skutečnosti vypadají;)).

45/52: Industriální

44/52: Čísla

Někdy je pozdní focení výhodou: kdybychom už téma čísla měli, nenarazili bychom na tuhle skvělou adventní svíčku...

... a zůstali bychom nejspíš jen u obligátních hodin.

43/52: Samota

Já vím, že už to tu bylo několikrát, ale ten dům má prostě něco do sebe. Samota v pravém slova smyslu... přesně to místo, které vás nutí přemýšlet o tom, jak krásné by bylo žít v takovém domě, s lesem prakticky za zády, nemuset řešit stístěné prostory... Ale přiznávám, okouzlení se brzy rozplyne ve vidině praktických záležitostí a s nepatrnou úlevou se ráda vracím zase zpět do města...

42/52: Kouzlo brzkého rána

Téma, které mě vyloženě potěšilo. Zatím jsme stále ještě zapřísáhlé noční sovy, pro které je utrpením i vstávání v devět ráno, ale shodou okolností jsme víkend trávili na literárně výletní akci a ten vlak v půl osmé ráno jsme opravdu museli stihnout. Díky tomu jsme si odnesli nejen skvělé zážitky, ale i budoucí foto do projektu. Takže tu je náš východ slunce (aneb jak říká můj muž, vypadá to stejně jako západ, ale je to v mnohem méně přijatelnou hodinu), foceno z vlaku:

41/52: Barevná

Barev je kolem nás dost, stačí se jen dívat. Ale co když člověk dohání focení v prosinci, když je všude kolem bílo, a pastelky jsou samostatným tématem? Co třeba takové netradiční rodinné foto?

A ještě takový malý vánoční pohled na svět:)

40/52: Óda na jablko

K názvu nejspíš není co dodat;) Podzimní jablka poeticky povlávající na opadávajících větvích už jsme prošvihli, ale ona ta kamna mají taky své kouzlo...

39/52: V pohybu

V předposledním příspěvku jsem pohybující se objekty označil za jednoho z největších nepřátel fotografování. Takže nová fotka k tomuto tématu prostě nepřipadala v úvahu. Zachránila nás tedy ještě letní fotka příliš pohyblivých mláďat irbise.

Je to z té samé návštěvy ZOO (v Jihlavě) jako "emoční" mýval. I irbisátka projevovala emoce víc než dost, jen příliš rychle na to, aby se fotky pro téma emoce daly použít. Takže v pohybu!

38/52: Poslední záchvěvy léta

Poslední záchvěvy léta, aneb zhruba polovina října, sobota kolem deváté ráno, Hruboskalsko a jedna z posledních příležitostí užít si slunečné počasí (ačkoliv to tak úplně nevypadá) a trochu tepla (což by člověk z fotek hádal ještě méně než to sluníčko). Fotky jsou ze stejného víkendu jako naše kouzlo brzkého rána.;)

A tu je jedna focená o nějakou tu chvilku později, tady už je to sluníčko i uvěřitelné...

37/52: Hudba

Dva detaily ze soustředění kapely G-Divers, ke kterému jsme se minulý víkend nachomýtli víceméně náhodou. Původní úmysl byl zachytit i nějakou momentku, ale proti byli základní nepřátelé fotografování: tma a pohybující se objekty (a především ti nejhorší z nich, lidé :)). Takže aspoň nablýskaný saxofon a mikrofon, volně visící uprostřed stodoly.

36/52: Z jiné perspektivy

Téma "z jiné perspektivy" víceméně bez komentáře.

Obligátní šikmá architektura:

Platit za výlet do Paříže pro ještě obligátnější fotku ruky zkoušející ostrost špičky Eiffelovky se nám nechtělo, takže z podobného soudku akorát trochu "jiný pohled" na karlovarské Vřídlo.

35/52: Pastelky

Přemýšlím, jestli může existovat jednodušší téma než pastelky - a přitom jsme naprosto nebyli schopní je nafotit. Bylo naprosto jasné, co budeme fotit, progresy jsou naše nejoblíbenější pastelky (já prostě miluju tu vůni!), skvěle se s nimi kreslí, ale čas na to jednoduché cvaknutí jsem si našla až teď, v polovině ledna. Takže tu jedny progresky v krabičce:

A aby bylo jasno, při jaké příležitosti jsem vůbec nějaké pastelky vytahovala, tady je jedna ilustrační fotečka z činnosti, kterou jsem provozovala posledních čtrnáct dní. Ještěže už je to za mnou!

34/52: Autoportrét

Možná se ještě někdy přemluvím, abych vyfotila skutečný autoportrét, ale prozatím bude muset stačit foťák, který jen o malou chvilku později vyfotil naše skupinové výletní foto.

33/52: Krajina okolo nás

Pár fotek z výletu po Hruboskalsku. Pod zámkem Hrubá Skála:

Kousek krajiny volně plující obzorem:

A nakonec krajina poněkud neočekávaná - Kopicův statek. Statkář Vojtěch Kopic během necelých čtyřiceti let do okolních skal vytesal řadu výjevů z české historie a krátkých textů. Pokud se někdy budete pohybovat v okolí, rozhodně tenhle zajímavý počin navštivte, stojí to za to.

32/52: Emoce

Původní nápad byl samozřejmě vyfotit nějaké emo. Nicméně když byla stanovena zpřísňující podmínka "pro odvážné", že na fotce nemají být lidé, rozhodli jsme se výzvu přijmout. Statečně jsme tedy vyfotili... zvíře... A protože našeho králíka už jsme sem dávali několikrát a emoce má jen dvě (buď je na nás nasraný, nebo se nás bojí), museli jsme si pomoct mývalem ze ZOO.

Ten smutný pohled je daný především tím, že chudák mýval čekal, kdy dostane oběd, a takhle hypnotizoval každého, kdo se přiblížil k jeho výběhu.

31/52: V noci

Nevýhoda fotky k tématu "v noci" je, že by měla být udělána v noci, kdy je tak nějak málo světla, nápadů a všeho ostatního, co by kvalitní a zajímavá fotka potřebovala.
Takže jsme nakonec experimentovali s focením měsíce, když byl (plus mínus autobus) v úplňku.

30/52: Vzpomínka z dětství

Původním plánem bylo vyfotit Dostihy a sázky a přidat se tak do řady těch, kteří vzpomínali hlavně na různé hry. Než jsme se k tomu ovšem dokopali, naskytla se mnohem lepší příležitost: kdo by si nepamatoval večerníčky na motivy děl Václava Čtvrtka v čele s neohroženým Rumcajsem? A když jsme zjistili, že v jičínském infocentru je instalována interaktivní výstava ilustrátora Radka Pilaře, bylo jasno. A návrat do dětství byl nakonec ještě lepší, než jsme čekali - ačkoliv jsme oproti zamýšleným návštěvníkům nejspíš trochu přerostli:)

29/52: Dolce vita

Dolce vita je v našem podání poněkud morbidní, i když svým způsobem taky krásná. Takový "dolce" konec lze jenom závidět. Úplně vidím, jak se pán posadil na lavičku, zadíval se do listopadového slunce, spokojeně se usmál a ...

... tak doufám, že to tak nějak bylo.

Pokud by to nebylo dobře čitelné, text zní: Na tomto místě zemřel 27. XI. 1997 ve svých 95 letech vzácný člověk, učitel a vlastivědný pracovník Leopold Mazač z Doubravníka.

28/52: Cesta

Taky máte občas na některých turistických trasách pocit, že ten, kdo to značil, se musel opravdu hodně bavit? Jsou chvíle, kdy ten škodolibý smích vyloženě slyším. Červená značka přes Vlčí hřbet v Krušných horách je toho zářným příkladem. Pokud pominu to, že jsme dost často odhadovali, kolem kterého stromu máme zahnout nebo který z těch kmenů máme vlastně přelézt, pořád ještě zbývají ty kameny. Připočtěte si k tomu mokro, dusno a začínající bouřku a jako byste tam byli s námi. Ale bylo to fajn - na tu značku kolem Sázavy, která je při vyšší hladině vody zatopená, to pořád ještě nemá;)

27/52: Oranžová

Nápad na oranžovou dlouho nepřicházel, až nás zachránila jedna cesta vlakem, kde bylo oranžové téměř všechno.

26/52: Co se děje v trávě

V téhle trávě se toho děje docela dost. To, co mě o dost převyšuje, je prosím mraveniště. Mravenci měli kromě skvělého bydlení taky skvělou dálnici podél cesty, která vedla opravdu daleko. Fotka nic moc, ale to mraveniště je prostě geniální (ano, přiznám se, jako městské dítě jsem žádné takhle obrovské mraveniště ještě nikdy neviděla)!

A obligátní šnek. Nejsem si jistá, jestli byl ještě naživu, moc na to nevypadal. Ale vyjímal se tam pěkně.

25/52: Architektura; moje město

K architektuře máme opět příspěvků několik a kupodivu ani nejsou ze stejného města:) Pro začátek je tu jedna fotka z našeho aktuálního města: věž pardubického zámku, foceno během místní muzejní noci. Škoda, že nejsou vidět ty skvělé mraky (které přinesly neméně skvělý déšť...)!

Naše město rodné, taktéž foceno při muzejní noci: Praha, bazilika sv. Petra a Pavla na Vyšehradě.

Havlíčkův Brod, nádraží. Manžel se to pokoušel prosadit i do zašlé krásy, ale tady se naše představy o kráse trochu střetly;)

A konečně Karlovy Vary, kam jsme si udělali malý výlet. Možná jsme tam nemuseli jezdit zrovna v době filmového festivalu, ale ona ta atmosféra festivalového města má také něco do sebe. Na fotce je detail kolonády.