13/52: Miláčkové, mazlíčkové, zvířátka

Naši dva mazlíčkové jsou jako nebe a dudy. První králík s námi nebydlí, dostala jsem ho v době, kdy jsme ho neměli kam dát, a když se místo konečně našlo, neměli jsme to srdce vytrhnout bobíka z letní pohodičky na zahradě a pravidelného přísunu zeleninových odřezků. Pokud pominu jeho sklony kousat vše v dosahu (a spoustu věcí, které v dosahu nemá), je to zlatíčko, společnost lidí miluje, za každým běhá jako pejsek a je schopný usnout u nás na gauči a na dvě hodiny nám zablokovat pohyb, protože ho nikdo nechce probudit.

Takhle si ustlal u manžela:)

Druhé zviřátko jsme si pořídili do nového bytu, původně byli dva, ale druhý králíček v listopadu umřel, takže už máme jen jednoho "chlupatého parchanta". Je to králík takzvaně samonasírací, zjevně naprosto přesvědčený, že se bez lidí obejde (to jídlo se mu přece v kleci objevuje samo!), a nejšťastnější chvíle jeho života jsou ty, kdy za námi zapadnou dveře.

 
Naše zlatíčko je přítulné jako štětka od záchoda, občasné snahy o socializaci snáší s tichým děsem v očích a už jsme si zvykli na to, že on si na nás asi nezvykne. Než jsem ho poznala, netušila jsem, jak dotčený výraz dokáže takový králík nahodit - považuje za osobní křivdu každý náš pohyb kolem klece. To má docela blbé, bydlí v obýváku:))

Ale stejně ho máme rádi!